ZBIGNIEW HERBERT
Jeden z největších polských básníků dvacátého století.
* 29. říjen 1924, Lvov - † 28. červenec 1998, Varšava
Zbigniew Herbert se narodil ve Lvově, který po první světové válce patřil k Polsku. Jeho otec byl právník a působil jako ředitel banky, babička byla Arménka, rodové kořeny však sahaly přes Rakousko až do Anglie. Lvovu se nevyhnula ani sovětská ani německá okupace. Herbert zde navštěvoval gymnázium a polonistiku na podzemní univerzitě. Po válce studoval v Krakově a Toruni výtvarné umění, právo, obchod i filosofii. Po nástupu komunismu vystřídal řadu bizarních mizerně placených technických povolání, později se stal členem Svazu polských spisovatelů a redaktorem měsíčníku Poezie. Spolu s dalšími autory vystupoval proti komunistickému režimu – podepsal mimo jiné Dopis 59, který protestoval proti změnám v polské ústavě. Po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 a tvrdému potlačení Solidarity se i díky svému jednoznačnému postoji stal jedním z básníků protikomunistického odporu.
Časopisecky debutoval v roce 1950, ale literárního života se v době tvrdého stalinismu neúčastnil. První sbírka Struna światła/Struna světla mu vyšla až v době tání (1956) a o rok později druhá Hermes, pies i gwiazda/Hermes, pes a hvězda (1957), kterou je možné považovat za klíč k jeho poetice spočívající především v umění empatie. O své metodě hovořil jako o umění nevyjadřování sebe sama, ale vciťování se do druhých. Herberta inspiruje existenciální napětí plynoucí z rozporu mezi tím, čím jsme a čím bychom být měli, a mezi tím, čím chceme být a čím skutečně jsme. Dalšími sbírkami byly Studium przedmiotu/Zkoumání objektu (1961), Napis/Nápis (1969), Pan Cogito/Pan Cogito (1974), Raport z oblężonego Miasta/Zpráva z obleženého města (1983), Elegia na odejście/Žalozpěv k odchodu (1990), Rovigo/Rovigo (1992) a poslední Epilog burzy/Epilog bouře (1998), která vyšla v roce jeho smrti.
Opakovaně se mu podařilo cestovat po Evropě i Americe, nikdy se ale nerozhodl pro emigraci. Svoji zkušenost z ročního pobytu ve Francii a Itálii reflektoval v reportážních esejích Barbar v zahradě (1962), na které později navázal soubory Zátiší s udidlem (1993) a Labyrint u moře (2000).
Od sedmdesátých let byl navrhován na Nobelovu cenu, kterou ovšem nikdy nedostal. V USA vznikly dokonce dva vzájemně si konkurující překlady jeho básnického díla. V českých překladech se jeho básnické dílo objevilo poprvé už na konci padesátých let díky Vlastě Dvořáčkové a básníku Miroslavu Holubovi, který se s ním osobně znal, nebo Miroslavu Červenkovi. Některé jeho eseje byly přeloženy Janem Linkou a Josefem Mlejnkem. Letos vychází první rozsáhlý výbor z celého Herbertova básnického díla (cca sto básní) pod názvem Mám klepátko od nehlídaných zahrad (2024) – opět v překladu Josefa Mlejnka.
