............. * 17. dubna 1970, Louňovice pod Blaníkem

Od roku 1992 do roku 2016 působil jako redaktor revue pro literaturu a kulturu Souvislosti. Dále pracoval rovněž jako korektor v novinách, vedoucí literárních a kulturních příloh, nakladatelský redaktor a překladatel z ruštiny. Přebásnil řadu antických a korejských textů. Jeho vlastní básně vyšly ve většině evropských jazyků.

Borkovcova tvorba směřuje od religiózní a venkovské tematiky k deskriptivní poezii. Meditativně laděné verše prvotiny Prostírání do tichého (1990) vytyčily autorovu orientaci na přírodní motivy, lidovou píseň a křesťanskou tradici, jakož i snahu o rytmicky a rýmově vyváženou básnickou výpověď zvýrazňovanou používáním neologismů. Sbírku Ochoz (1994), ve které navazuje na poezii Bohuslava Reynka, Josefa Palivce či Ivana Wernische, charakterizuje snaha nahlédnout do celku života prizmatem detailu. 

Od druhé poloviny devadesátých let se soustředil na lyrickou deskripci, v níž postupně sílila estétská rovina stylizace subjektu – Polní práce (1998), Needle-Book (2003). Počínaje Berlínským sešitem (2008) se přesouvá k deníkovému a reportážnímu pojetí lyriky. V Milostných básních (2012) a v Herbáři k čemusi horšímu (2018) mísí vysoké s nízkým a kombinuje nejrůznější jazykové rejstříky a žánry.

Foto: Jiří Huryta

Účinkují: Růžena Dvořáková, Veronika Šupejová, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger

Úvodní slovo: František Hruška

Hudební doprovod: Dada Klementová

                 Překlad

                                                                  Už paměť ti podává vrbovou kůru

                                                                  s trojverším vzdělané korejské kiseng,

                                                                  které sis zaplatil s nefritovou přikrývkou

                                                                  a v němž luna stoupá nad prázdné hory.

                                                                  Ještě vůně líčidla a těla na prstech,

                                                                  už minulý čas a deset tisíc li.

                                                                  Jak sníh plnil zahradu? Padal, nebo ležel?

                                                                  Otevřela okno, když slyšela křik hus?

                                                                  Zaslechla křik letícího hejna,

                                                                  když otevřela okno? Anebo prostě

                                                                  otvírala okno za smutného křiku

                                                                  hejna, co se stěhovalo? A tak dál.

                                                                  Za zástěnou s lotosy a pávy,

                                                                  za závěsem z nejtenčího hedvábí

                                                                  jsou paravány s lotosy a pávy,

                                                                  záclony z nejtenčího hedvábí.

                                                                     10/2000