OTOKAR BŘEZINA

Vrcholný představitel symbolismu, který významně ovlivnil vývoj české poezie ve 20. stol. 

* 13. září 1868, Počátky - † 25. března 1929, Jaroměřice nad Rokytnou 

Do života Václava Jebavého (vlastní jméno Otokara Březiny) významně zasáhla smrt obou rodičů během jednoho týdne a milostné přátelství se starší, filozoficky a mysticky založenou Annou Pammrovou, které zůstalo plachým vztahem dvou oduševnělých lidí. Pracoval postupně jako učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou, v Nové Říši na Moravě a v Jaroměřicích nad Rokytnou. Samostatným studiem získal široké vzdělání zvláště ve světových literaturách a filosofii.

Mezi jeho přátele patřili: sochař František Bílek, spisovatelé Jakub Deml, Karel Čapek, František X. Šalda, malíř Josef Váchal a prezident Tomáš G. Masaryk. Největší inspirací pro jeho poezii mělo intimní seznámení s francouzskými symbolisty (Baudelair). Znakem jeho poetiky je vznešená monumentalita myslitelských konstrukcí, nezvyklé metafory spojující představy vzdálené i protikladné, užívání cizích slov a odborných termínů i hudebnost veršů.

Březinovo dílo obsahuje eseje Hudba pramenů (1903) a Skryté dějiny (1931) a básnické sbírky Tajemné dálky (1895), Svítání na západě (1896), Větry od pólů (1897), Stavitelé chrámu (1899), Ruce (1901) a torzo sbírky, která se měla jmenovat Země (posmrtně 1939). Jeho dílo bylo vysoce ceněno již za jeho života, byl mu udělen čestný doktorát filozofie Univerzity Karlovy a dvakrát byl navržen za českého kandidáta na Nobelovu cenu.

Účinkují: Jiří Miroslav Valůšek, Kateřina Humhalová, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger

Úvodní slovo: rozhlasová nahrávka Aleny Blažejovské s Petrem Holmanem

Film (rozhovor s Jiřím Höfrem): Petr Baran a Kristýna Brázdová

Hudba: Pavel Čeněk Vaculík

V rámci pořadu byl promítnut filmový rozhovor s bývalým předsedou Společnosti Otokara Březiny Jiřím Höfrem natočený v Jaroměřicích nad Rokytnou. 

Znamení duše

Mystické znamení duše, potkání spřízněných paprsků dvou,

tvůj úsměv, umdlený, zemřel dávno před smrtí tvou;

jsou rytmy zádumčivých písní, jež po léta v duši mi zní,

a úsměv tvůj, svatá, uhasne jen se zářením teskným mých dní.

Tvůj úsměv! V něm smutek a rozkoš se zlíbaly v omamující žeh,

na cestu tvých pohledů lilie házel a tušení vonný dech

z něj sálal, duše zardíval touhou a světla jak jiskřivý pel

v slov tajemném šeru a v myšlenek prodloužených stínech se chvěl.

Nikdy nezřel jsem ženy, jíž z tváří svítil by úsměv jak z tvých,

a kdybych ji uzřel, květen bolestné lásky v má okna by dých,

z něj přijal bych úzkost tvé duše, bloudící v neznámou dál,

jak otráven sladkostí polibku, jejž bych se utrhnout bál.