IVAN DIVIŠ
Rozlobený kritik moderního světa a prázdnoty bytí
* 18. září 1924, Praha - † 7. duben 1999, Praha
Pocházel z rodiny bankovního úředníka. Studoval reálné gymnázium v Praze, kde byl roku 1942 zatčen gestapem a krátkodobě vězněn v Pečkárně a na Pankráci. Vystudoval filozofii a estetiku na FF UK. Vystřídal řadu zaměstnání: pracoval v knihkupectvích (Praha, Liberec), v redakcích (Svoboda, Rudé právo, Mladá fronta, Sešity pro literaturu a diskusi), v továrnách (soustružník, revolverář, horizontkář) a v armádě (poddůstojník z povolání). V roce 1960 prodělal těžkou chorobu. V roce 1964 přijal křest a konvertoval ke katolictví, v téže době podstoupil řadu hospitalizací (psychóza a chronický alkoholismus). V srpnu 1969 odešel s manželkou a synem do exilu v SRN (Mnichov). Po dvou letech se manželka i se synem vrátili bez jeho vědomí zpět do Československa – ještě téhož roku uzavřel druhé manželství. V osmdesátých letech se u něj začala projevovat těžká duševní choroba. V roce 1997 se z Mnichova přestěhoval zpět do Prahy.
Své verše publikoval od konce čtyřicátých let v celé řadě časopisů. Jeho první velké básnické vzepětí spadá do šedesátých let, kdy se svou poezií snažil nalézat pod drsným povrchem všedního života velikost každodenních lidských gest a činů – Morality (1963) a Chrlení krve (1964). Chtěl být "naplno připuštěn v ústrojnost věcí", v níž se vyjevuje podstata skutečnosti – aby tuto podstatu dobyl, považoval za svou básnickou povinnost "být posedlý". Čím obsažnější jeho výpověď byla, tím silněji v ní zaznívaly tóny zoufalství a absurdity. K jejich překonání nalezl Diviš cestu v přiznání se ke Kristu – Sursum (1967) a Thanathea (1968).
Jeho básnický vývoj přerušil odchod do emigrace. Sbírka Noé vypouští krkavce vznikla ještě v Čechách, avšak ještě před vydáním byl její náklad zničen – znovu vyšla v Torontu v roce 1975. Z cyklu milostných básní posílaných v dopisech jeho budoucí druhé ženě do Paříže vznikla sbírka Přece jen... (1972). Svoji tíživou situaci básníka v exilu tematizoval ve sbírce Průvan (1978), jejíž náklad byl z větší části zničen při přepravě lodí z Indie. Emigrací se zabýval i v dalších básních a sbírkách – Beránek na sněhu (1980) a Odchod z Čech (1981). Sbírky Žalmy (1986) a Obrať koně (1987) mají bilanční charakter a jsou výrazem Divišovy životní i umělecké zralosti, jíž se přihlásil k holanovské linii české poezie.
V tvorbě z devadesátých let Moje oči musely vidět (1991) a Tresty (1994) sílí apelativní agresivita básníkových odsudků skutečnosti přeplněné zlem a absurditou. Tragické napětí vyjevující střet víry s nevírou se dále prohloubilo i v jeho posledních sbírkách – v Češi pod Huascaránem (1998) a Verších starého muže (1998).
Jeho verše se dočkaly i jevištního zpracování – Chrlení krve (1964, r. Miloš Horanský), Thanathea (1992, r. Zdenek Potužil) a Češi pod Huascaránem (2000, r. Radim Vašinka). V roce 1987 získal Cenu Jana Zahradníčka, v roce 1988 Cenu Jaroslava Seiferta a v roce 1995 Státní cena za literaturu za knihu Teorie spolehlivosti.
Účinkují: Ivan Hora, Terézia Bocianová, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger
Úvodní slovo: Petr Adámek
Film: Aleš Záboj
Hudební doprovod: Pavel Čeněk Vaculík
Doznání
Píšu dějiny života, a přec ne živé děje.
Píšu dějiny života, a sám se děju neživ.
To není hra slov, toť kóta rozlišení
a jestliže se Vám přiznám, vrhnete se na mne.
Je mi tak smutno! Píšu dějiny lásky
a jak oktaván úpím v kvartálních kvintách
přetržně trvalé symfonie, v níž zlobně za hrob doufám
stydna i stydě se, že přijde anděl.
Minul čas setkání! řekl mi přítel,
a být to pravda, vypliv bych nepenthes,
neboť je nemužný, a hnal si hrudí nůž.
Vzali mi načas i víno, zatímco mívám chvíle,
že bych dal za sklenici nit, jež míjela očko
stotisíce let, a konečně je našla.
Popouzím poezii, tisíckrát jí podraziv koturn
plebejstvím obroušený, by zas si přede mne stoupla
o stupeň výš a shodila zašlé do stoupy,
ale nevzdal jsem se nikdy! sám sobě vzdán,
tak nebásnicky pachtivý, a hubna vším,
co je tu pod broskvoní oble pralidským
a co jak uřknutci na nenávratné zemi dokonale odepřeno je mi.